Tereza Košec: Prežila útok so sekerou počas prechádzky s kočíkom. Dnes žije podľa seba, nie podľa očakávaní

Keď ti život takmer vezmú, prestaneš ho brať ako samozrejmosť. Prehodnotíš priority, objavíš silu tichých momentov a dovolíš si žiť po svojom – bez masiek, bez výkonu, v súlade so sebou. Toto je silný a emotívny príbeh ženy, ktorá sa znova narodila, aby našla to najdôležitejšie: seba samu.

Toto nie je len príbeh o napadnutí. Je to príbeh o:

1. prebudení – keď šok rozbije autopilota a zobudí vnútornú silu,
2. prehodnotení – keď tlak výkonu a očakávania rezignuje pred hodnotou jednoduchých okamihov,
3. prepojení – keď sa žena dokáže zobrať späť sama k sebe, k intuícii, k slobode bez masiek.

➡️ A práve táto skúsenosť Tereze otvorila oči – že je rozdiel medzi prežívaním podľa očakávaní a životom podľa seba. ➡️

Ako vyzerá život, keď ti ho niekto takmer vezme? Čo sa zmení v tvojich prioritách, vo vnímaní každodennosti?

Změní se všechno. A přitom zůstane to nejdůležitější.

Když ti někdo nebo něco téměř vezme život, už se nikdy nedíváš na svět stejně. Věci, které dřív byly samozřejmé – třeba že se ráno probudíš, že můžeš obejmout svoje dítě, že si dáš kafe a nic tě nebolí – najednou nejsou samozřejmostí. Jsou darem.

Prioritou už není výkon. Není to, co si o tobě kdo myslí, ani to, jak vypadáš navenek. Prioritou se stává to, jak se cítíš uvnitř — jak jsi napojená na sebe a jak prožiješ svůj život.

Najednou jsem si víc uvědomila, že život není jen o cílech, za kterými se pořád ženeme – o pozicích, kterých chceme dosáhnout, o dovolených, po které hned vyhlížíme tu další nebo o autě, které má udělat dojem.

Uvědomila jsem si, že život se odehrává každý den. V těch obyčejných chvílích. Třeba když si v klidu vychutnám kávu a vnímám její vůni i chuť. Když vidím, jak si můj muž vymýšlí s naší dcerou různé kulišárny a ona se u toho směje nahlas a je prostě šťastná. Ne proto, co má na sobě, ale protože nás tam má oba.

Já jsem si sáhla na dno. A dnes už vím, že žít naplno není samozřejmost. Je to volba. Každodenní, někdy těžká, ale zatraceně osvobozující.

A popravdě – je až příliš snadné sklouznout zpátky do autopilota. Do toho každodenního shonu, kdy jen přežíváš, plníš úkoly a ztrácíš sebe. Ale já nechci zapomenout. Nechci zapomenout na to, že nic není samozřejmé. 

Být vděčná za to, co mám, je pro mě základ.

Je to to nejdůležitější. A právě z té vděčnosti vyrůstá i touha jít dál — rozvíjet se, naplnit svůj potenciál, zanechat něco smysluplného. Ne proto, že bych nebyla dost, ale protože můžu. Protože je dar mít sny, růst a přitom si zamilovat i samotnou cestu.

Ako sa znova narodí žena, ktorá bola tak blízko smrti?

Chvíli to trvá. Než to dojde…
Než pochopíš, že to nebyl jen další příběh z večerních zpráv. Že to nebyla cizí žena. Že ty jsi ta žena. Že to nebyla náhoda – že se to opravdu stalo. A že stačilo málo a všechno mohlo být jinak.

První minuty jsi na autopilotovi. Zachraňuješ Sebe. Svoje dítě. V dalších hodinách pořád dokola říkáš, co se stalo – záchranářům, doktorům, blízkým. A vlastně tomu nevěříš stejně jako oni. Jen to opakuješ, funguješ.Až druhý den. Doma. V tichu. Když konečně není potřeba nikoho přesvědčovat, nikoho chránit.

A tehdy to začne docházet. Přijdou emoce – šok, zděšení, vděčnost, láska. K životu. K blízkým. K tomu, co zůstalo.

Šance na druhý život přišla ve vteřinách. Ale chopit se jí… to trvalo týdny. Možná měsíce.
Bylo to jako sbližování s novým partnerem. Jenže tím partnerem jsem byla já sama – nová já. Ta, která najednou vidí svět jinak. Protože už ví, že zítřek není jistota.

A klíč? Dovolit si. Dovolit si přijmout, co se stalo a neutíkat před tím. Nedělat, že se to nestalo. Dovolit si zpomalit a naslouchat tomu, co mi to přišlo říct.

Čo ti dnes pripomína, že si ešte tu?

Občas je to nenápadná linka v podobě jizvy schovaná v pěšince mých vlasů. Jediný viditelný důkaz toho, co se stalo. 

Každý den mi to připomíná moje dcera, která mi roste před očima. A já mám tu čest být u toho. Večer, kdy všichni usínáme v jedné posteli. Dneska vím, že to není samozřejmost. 

Někdy je to jen ticho při procházce lesem a přítomný okamžik. A když v tom tichu zavřu oči, vím – cítím vděčnost. Ne proto, že mám všechno, co jsem kdy chtěla. Ale protože jsem. Protože ještě pořád tady jsem. A to dneska – stačí.

Byť mamou a prežiť niečo také – čo v tebe zosilnelo? A čo naopak úplne zaniklo?

Zesílila ve mně vnitřní síla. Ne ta výkonná, co zvládá milion věcí najednou. Ale ta tichá, hluboká… která ví, co je opravdu důležité.
Zesílila moje intuice. Moje schopnost být tady a teď. Být oporou – nejen pro svoje dítě, ale i pro sebe.

Zesílila odvaha říct „ne“. Nastavit si hranice. A chránit si klid jako něco posvátného.

A co zaniklo?
Potřeba zavděčit se. Potřeba být dokonalá. Zanikla ta iluze, že všechno musím zvládnout sama, že slabost je selhání. Zaniklo ego, které mě kdysi hnalo dopředu za každou cenu – i za cenu sebe sama.

Místo toho přišla pravdivost. Laskavost. Vděčnost a vědomí, že být mámou je dar – ale i obrovská zodpovědnost. A že dítě potřebuje především jednu věc – mámu, která je napojená na sebe. 

Ako ťa materstvo mení ako ženu? A ako mentorku?

Mateřství je přechodový rituál, který tě rozbije na kousky. A pak tě poskládá znovu. Jinak, pravdivěji. Hlouběji. Aspoň já jsem to tak měla.
Jako ženu mě naučilo zpomalit. Naslouchat svému tělu. Respektovat cykly, energii, hranice.
Přestala jsem jet přes sebe, jen protože bych měla.

Dovolila jsem si být jemnější, zranitelnější. A v tom jsem objevila novou sílu.

Už nechci být žena, která neustále něco dokazuje. Chci být žena, která žije autenticky. Která dělá věci podle sebe, ne podle očekávání ostatních. Která si dovolí být sama sebou – v práci, v mateřství, ve vztazích. A právě tím inspirovat ostatní ženy. Ne dokonalostí, ale opravdovostí.

Jako mentorku mě mateřství změnilo zásadně. Dřív jsem měla tendenci dávat rychlé odpovědi – z hlavy, z logiky, ze své zkušenosti.
Ale dnes vím, že moje řešení nemusí být správné pro jinou ženu. Že když odpovídám příliš rychle, beru jí prostor najít si svoji cestu.
A tak dnes víc než odpovídám, naslouchám.

Víc než radím, vedu ženy k tomu, aby se napojily samy na sebe. Protože právě tam – uvnitř – jsou ty nejpravdivější odpovědi. Ne venku. 

Změnil se i můj postoj k výkonu.
Dlouho jsem věřila, že velké věci si člověk musí vydřít. Že je potřeba jít přes bolest, překonávat se za každou cenu.
Ale dnes už vím, že to byl jen program. Můj.
A že ty největší věci – změny, uvědomění, dary – často přicházejí právě tehdy, když se ztišíme. Když zpomalíme. Když jsme napojené.

Dnes ženám nedávám cestu.
Dávám jim prostor, aby objevily tu svou.
A důvěru, že v sobě mají vše, co potřebují.

Máš za sebou psychologickú aj spirituálnu cestu. Kedy pomáha disciplína, a kedy je čas sa len úplne rozložiť?

Mám za sebou roky psychologické i spirituální cesty – s klientkami i sama se sebou. A vím, že obě roviny se krásně doplňují.

Disciplína má v mém životě pevné místo. Ale ne jako tvrdost. Ne jako tlak.
Dnes ji vnímám jako laskavou sebedisciplínu – schopnost dodržet, co jsem si sama sobě slíbila.
Ne proto, že „musím“. Ale protože mi na sobě záleží.
Je to jako vztah s nejlepší kamarádkou – když jí něco slíbíš, chceš to dodržet. Ne ze strachu, ale z úcty. A stejně to mám dnes i sama se sebou.

Ten pocit, když splníš, co sis předsevzala, je tichý, ale hluboký.
Sebedisciplína je pro mě dnes projevem sebelásky.
Pomáhá mi držet směr, když přijdou pochybnosti. Dává mému životu strukturu, ve které se můžu svobodně pohybovat.

Ale zároveň vím, že jsou chvíle, kdy nestačí jen "jít dál".
Někdy je potřeba se zastavit. Nechat věci rozpadnout se.
Dovolit si být unavená. Zranitelná.
A právě v tom tichu po zhroucení často znovu najdu samu sebe. 

Dnes už necítím rozpor mezi disciplínou a odevzdáním. Je to takový tanec.
Někdy potřebuji pevnost a odhodlání. Jindy mě drží intuice, tělo, dech.
A právě v propojení těchto dvou pólů – ve vědomém střídání struktury a volnosti – se tvoří síla, která je opravdová. Ne tvrdá. Ne křehká. Ale živá a ženská.

Čo by si odkázala ženám, ktoré sa cítia zaseknuté – vo vzťahu, práci, živote, v hlave?

Ženo, nejsi sama.
To, že se cítíš zaseknutá, neznamená, že je s tebou něco špatně. Znamená to, že se v tobě něco důležitého probouzí. Něco, co už nechce dál žít život podle očekávání ostatních. Něco, co volá po změně.

Zaseknutí není selhání. Je to pozvání. Zastavit se, podívat se dovnitř a položit si upřímné otázky: Kdo vlastně jsem? Co opravdu chci? A čí život to vlastně žiju?

Někdy stačí maličkost – jedno rozhodnutí, jeden krok, jedno „už dost“. A jindy to chce čas, trpělivost, péči, vědomé zpomalení. Ale i to je v pořádku.

Věř svému tělu, svému tichému vnitřnímu hlasu. Ten tě nikdy nezradí. Možná byl dlouho potlačený, ale nezmizel. Jen čeká, až ho začneš znovu poslouchat.
A dovol si – nemusíš vědět všechno hned. Nemusíš mít plán. Jen důvěru – že když vykročíš, cesta se ti ukáže.

Protože nejsilnější ženy nejsou ty, které nikdy nepochybují. Ale ty, které se rozhodnou nezůstat zaseknuté. Ty, které si dovolí začít znovu. Podle sebe.

Čo je podľa teba najväčšou ilúziou, ktorej ženy dnes veria?

Jednou z největších iluzí, kterým dnes ženy věří, je ta, že pokud nejedeme na výkon 24/7 jako muži, nejsme dost.
Snažíme se světu i sobě dokázat, že jsme stejně dobré. Ale pravda je – nejsme stejné. Jsme jiné.
A v tom je naše síla, ne slabost.

Jsme cyklické. Naše tělo, hormony i emoce se každý měsíc proměňují.
Někdy jsme plné energie, odhodlání a tah na branku. A jindy jsme v období, kdy potřebujeme zpomalit, stáhnout se dovnitř, opečovat sebe i druhé.
A to je v pořádku.

Dřív – hlavně v době závodního aerobiku v pubertě a později při budování byznysového týmu – jsem to vnímala jako slabinu.
Dnes už vím, že mám v sobě tým čtyř žen, které se v průběhu měsíce střídají:
– jednu plnou nápadů a vizí (předovulační fáze),
– druhou charismatickou a neúnavnou vůdkyni (ovulace),
– třetí hlubokou, analyzující, s ostrým vhledem (premenstruační fáze),
– a čtvrtou tichou, intuitivní a pečující (menstruační fáze).
Každá z nich má jiný dar. A když je poznám a začnu s nimi vědomě pracovat, dokážu všechno – ale jinak. Ne přes tlak. Ale v souladu se sebou.

Zároveň je čas zbavit se iluze, že být mámou, manželkou, ženou, která zajišťuje teplo domova a pečuje o druhé, je málo.
Je to možná ta největší síla, jakou může žena mít.
Dávejme konečně kredit i těmto ženám – i sobě samým – za to, co držíme, tvoříme a jakou energii neseme.

Protože jak se říká – za každým úspěšným mužem stojí silná žena.
A já bych dodala: a za každou silnou ženou stojí rozhodnutí žít podle sebe.

Keď s tebou ženy sedia na coachingu a priznajú si, že už nevládzu – čo je prvá vec, ktorú s nimi robíš?

… nejdřív s ní zůstanu. Klidně v  tichu a přítomnosti. Neřeším hned strategii, nehledám rychlá řešení. Nejdřív jí pomůžu uvidět, že to, co cítí, je v pořádku. Že její únava, slzy, vztek nebo prázdnota nejsou slabost – ale volání po návratu k sobě a po klidu. 

Společně zpomalíme, vracíme se k tělu, k dechu, k prožitku. A většinou úplně poprvé po dlouhé době si ta žena dovolí jen být. Bez výkonu. Bez tlaku. Bez masek.

A právě tam začíná uzdravení. Ne v další výzvě nebo plánu – ale v tom, že se zase dotkne sebe. Protože až když se zastavíš, můžeš konečně uslyšet, co v tobě šeptá už dlouho… a co tě vede dál. Ale tentokrát už jinak – podle sebe.

Si človek, ktorý rieši svoje Pandorine skrinky – ktorá z nich bola zatiaľ najťažšia, ale najcennejšia?

Určitě jedna z nejtěžších Pandoriných skříněk, které jsem si musela otevřít – a upřímně, je to téma, které mě pořád nějak provází – je vypořádání se s pocitem viny z odcizení s mojí mámou.

Náš vztah se dřív podobal přátelství – byly jsme si velmi blízké. Ale postupně se začal měnit, hlavně v době, kdy propadla závislosti na alkoholu.
Tehdy jsem měla silný pocit, že ji musím zachránit. Že je to moje zodpovědnost.
Jenže to nebyl důvod odcizení, spíš jeho začátek.

Během téměř osmnácti let jsme prošly mnoha fázemi – krásnými i těžkými. Společně jsme seděly u jejího psychologa, zkoušely hledat cesty, jak se znovu propojit. Ale ve mně narůstalo dlouhodobé emoční vyčerpání, až jsem v jednu chvíli cítila, že to už dál nejde.
Ne takhle, ne za cenu sebe nebo mojí rodiny. 

A tehdy jsem pochopila něco zásadního, Že někdy není slabost něco pustit. Někdy je to jediná cesta, jak se neztratit sama sobě. Že i když milujeme, i když chápeme, že ten druhý si nese vlastní bolest, zranění a příběh… není naší povinností se v tom ztratit.

Tohle téma je pořád obrovské tabu. Ale znám spoustu žen, které ho v sobě nesou.
A tak to chci říct nahlas: Dát sebe na první místo není sobectví. Je to odvaha. A často to jediné správné rozhodnutí, které můžeš udělat.

S láskou k ní. I k sobě.

Po tom všetkom, čo si prežila: Čomu dnes veríš úplne najviac?

Věřím, že jsme se nenarodily proto, abychom jen přežívaly.
Abychom celý život naplňovaly očekávání druhých, byly hodné, výkonné, „správné“ – a přitom ztrácely samy sebe.

Věřím, že každý z nás má v sobě potenciál a poslání.
A naším úkolem je ho naplnit. Ne kvůli světu venku. Ale kvůli sobě.
Abychom prožily naplněný život – takový, který má smysl, vášeň, hloubku i radost.

Věřím, že vždycky stojí za to riskovat.
Zlomené srdce. Selhání. Nepřízeň okolí.
Protože za tím vším může čekat něco opravdového – láska, svoboda, naplnění.
A je úplně jedno, kolik nám je. Nikdy není pozdě.
Nikdy není pozdě udělat změnu. Nikdy není pozdě začít znovu. Udělat ten odvážný krok.

A rozhodně to není ostuda říct si o pomoc.
Naopak – je to jeden z nejodvážnějších kroků, které můžeš udělat.
I proto dnes dělám to, co dělám.
Aby ženy věděly, že v tom nejsou samy. A že vždycky existuje cesta – zpátky k sobě.